Rob Cooke je musher původem z Velké Británie, ale už dlouho žije v Kanadě. Se svými psy jezdí ty nejnáročnější a nejdelší závody – v minulosti Iditarod a v posledních letech spíše Yukon Quest, tedy závody na tisíc mil. Když mluvím o jeho psech, na rozdíl od většiny ostatních účastníků těchto ultradlouhých závodů, Rob jezdí výhradně s čistokrevnými – se Sibiřskými husky. Protože ráda sleduji velké mushingové závody, jeho jméno jsem znala už několik let. Ohromil mě ale výkon Roba a jeho psů na letošním Yukon Questu, kde ve sněhové vichřici v náročném prudkém stoupání vytáhli několik dalších týmů na vrchol Eagle Summitu a pomohli jim dostat se v bezpečí do dalšího checkpointu. Když jsem se pak dozvěděla, že Rob jede na turné po Evropě a zastaví se na jednu besedu i v České republice, bylo jasno.

Účastnila jsem se jen první části besedy, která se týkala přímo přípravy psů na dlouhé běhy. Druhá část po přestávce měla být věnovaná vyprávění o Yukon Questu, ale domácí povinnosti mě odvelely pryč. Moje postřehy budou trochu útržkovité, jak jsem si je během přednášky poznamenávala, ale mohly by být inspirativní i pro nás v individuálním musherském sportu.

Přípravu na dlouhé tratě rozdělil Rob do tří částí. První z nich je část chovatelská, ta je nejdlouhodobější. Druhá – střednědobá – je část týkající se výživy psů. Tam lze jejich kondici a výkonnost ovlivnit zásadním způsobem v řádu půl roku až roku. A nejrychlejší efekt má část týkající se tréninku, který přináší zřetelné výsledky již v řádu několika týdnů.

Chovatelská část

Rob se psy tahá více než 20 let. Už ve Velké Británii získal své první Husky. Několik si jich převezl v roce 2005 do Kanady, kde už zůstal. Další psy získával z nejlepších kennelů v Severní Americe, ti pak dali základ jeho vlastnímu chovu. V současné době má 35 psů, z nichž drtivá většina jsou jeho vlastní odchovy. Se všemi 35 trénuje. Ze smečky pak vzejde 14členný tým, s nímž jede Yukon Quest.

Rob hodně preferuje vlastní chov. Odůvodňuje to jednak tím, že zná dopodrobna budoucí rodiče a jednak tím, že pokud psa kupujete, nikdo vám nedá svá nejlepší štěňata (jen vám bude tvrdit, že toto štěně je právě jeho nejlepší…). Sám svá štěňata dál neprodává, nanejvýše svým dobrým přátelům, ale komerčně nikoli.

Pro zájemce Rob nabízel nahlédnutí do rodokmenů a podrobnosti o jednotlivých liniích, které daly základ jeho chovu.

Výživová část

Celoročně má Rob psy na granulích, maso k nim přidává jen cca od října do dubna, kdy jsou u nich podmínky k uskladnění masa venku. Používaná značka granulí mi nic neříkala, ale podstatné asi je to, že ty celoročně používané mají 32% bílkovin a 20% tuku a v době zátěže přechází na granule s 38% bílkovin a 25% tuku. Granule komentoval tak, že jde o velmi kvalitní a velmi drahou značku, kterou si vlastně nemůže dovolit, ale prostě je psům dává, výživa je základ.

V mrazu při teplotách pod -20 °C přidává navíc ještě tuk. Při vyšších teplotách tuk navíc nedodává, protože má zkušenost, že psi pak přestávají žrát (krmitelnost psů je přitom při závodech alfou a omegou toho, zda závod zvládnou).

Přes zimní období kombinuje Rob maso cca půl napůl s granulemi, míchá vše v jedné dávce. Dávka masa mu vychází asi na libru na psa a den, k tomu 3 hrnky granulí. Zkušenost z dob, kdy krmil pouze granule: psi na samotných granulích nebyli tak dobře nasvalení, svalovou hmotu získávali pomaleji a snadno ji zase ztráceli. S přidáním masa se tvorba svalové hmoty zlepšila a psi ze svalů tak snadno neopadnou. Rob krmí masem, které je dostupné – u nich především hovězí, zvěřina, konina, los, ryby – ty dává zvláště když je tepleji, protože obsahují hodně vody a líp udrží psa hydratovaného. U koňského masa se občas objevují problémy kvůli steroidům, které se koním často píchají, a které pak dělají problémy v dopingových testech. Kuřecí krmí také, ale preferuje ostatní druhy masa. Jako kuriozita nám připadalo maso z bobra, ale v Kanadě to nic zvláštního asi není.

Když Rob posuzuje výživový stav psa podle tzv. 'body condition score' (skóre vyjadřující výživový stav na stupnici do devíti, kde 4,5 je považováno za atletickou stavbu těla psa), pak chce, aby před závodem měli jeho psi skóre 5-6. Nejen že ve velké dlouhodobé zátěži je výhodou, pokud má pes určité vlastní zásoby, ale z Robovy zkušenosti u psů, kteří byli před dlouhým závodem hubení, dochází častěji ke zraněním.

Pokud jde o doplňky stravy, ty Rob přimíchává ke krmné dávce pro všechny psy zároveň. Jde o tuk (podle teploty a míry zátěže) a lososový olej (Rob vyzdvihoval kromě klasického působení omega 3 mastných kyselin taky jeho vliv na kvalitu a izolační vlastnosti srsti v severských mrazech). Dále kostní moučku pro úpravu poměru vápníku a fosforu a rybí moučku pro zvýšení množství přijatých bílkovin. Psi ve vysoké zátěži, krmení 'nabušeným' krmivem, mají často tendenci průjmovat, což vede k oslabení, hubnutí a dehydrataci, proto do žrádla psům v zátěži přidává psyllium. Pro zvýšení odolnosti pacek dodává zinek. Způsob krmení pak vypadá tak, že toto vše smíchá, zalije vodou (v mrazech teplou), nechá odstát a zkrmí.

Zmiňoval se o tom, jak mu různí lidé vysvětlují, že to všechno dělá špatně. Granule by přece vůbec neměl namáčet, nebo namáčet jen krátce (nechává obvykle do druhého dne). A škodí psům, když jim míchá maso a granule dohromady. A mnoho dalších učebnicových mouder. Poměrně logicky k tomu říkal, že tento režim má přes 10 let, nikdy nebyl problém a pro jeho psy to zkrátka funguje. Každý by měl pro své psy používat to, co funguje pro ně, neřídit se jen podle obecných pouček.

Pokud jde o krmení v závodě: do psa je potřeba dostat cca 10 tisíc kalorií denně. Plné jídlo dává po 6 hodinách, po něm tři hodiny klid, než znovu vyjedou. Snacky častěji, první podává cca 2 hodiny po vyjetí z checkpointu, další cca po hodině a půl. Vše přizpůsobuje náročnosti terénu a profilu trasy, teplotě a dalším faktorům. Snacky jsou malé, na pár kousnutí, a používá buď tzv. mokré, což je malý kousek toho, čím je tvořeno plné jídlo, který pejskovi 'kydne' na sníh a on si ho i s troškou sněhu sežere. Nebo suché snacky, menší kusy masa.

Tréninková část

Rob je přesvědčen, že psi by měli v tréninku zažít víceméně vše, s čím se mohou setkat v závodě. Má odpozorované, jak důležitá je pro psy (nejen pro mushera) znalost trasy, takže se psy, s nimiž už krátké přípravné závody nebo Yukon Quest v minulosti jel, je pak závod snazší, psi si pamatují úseky trasy, vědí, kam jet, poznají i při dlouhém odpočinku, že bude pokračovat další etapa…

V tréninku s nimi jezdí stoupání i sjezdy, projíždí vodou, jezdí v bouřích a vánicích, připravuje je i na režim v checkpointech, kdy si na tréninkový výjezd s sebou vezmou slámu a věci na bivak.

Trénovat začíná zhruba v polovině léta, kdy u nich začnou být chladná rána. Trénuje psy tak, aby každý z nich v týdnu měl 4-5 tréninků, rotuje je v týmech a vede si záznamy o tréninkových dávkách pro každého z nich. Trénink na samém začátku sezóny, cca od konce července do konce srpna nebo do září, považuje za nejdůležitější pro celou sezónu. Zpočátku jezdí krátké trasy na čtyřkolce nízkou rychlostí kolem 8 mil/h - na sílu. Snaží se dodržovat režim tak, aby každý pes měl 6 x trénink na 3 míle, poté 6 x 6 mil, 6 x 12 mil, 6 x 20 mil a pokud se podaří, pak ještě 6 x 30 mil. Má spočítáno, že v říjnu by psi měli mít naběháno kolem 500 mil, v listopadu už 1000 mil a do začátku Yukon Questu 3000 mil. Tréninky na začátku sezóny se snaží stavět tak, aby psy hodně bavily, hodně mu záleží na vrtících ocáscích, přestávkách na dobré snacky atp. Později v sezóně už jsou tréninky tvrdší. Cca tři týdny před Yukon Questem si jede Rob se psy zajet závod Copper Basin na 300 mil.

Na dotaz z publika, kolik dnů před startem Yukon Questu nechává psy v klidu bez běhání, odpověděl Rob, že den před startem mají ještě dvacetimílový krátký trénink. A hned vysvětlil: pokud by nechal psy nějakou dobu před tak náročným závodem v úplném klidu, hrozí závažné zdravotní komplikace, které mohou končit špatně. Jde o myopatii, která je v současné době předmětem zkoumání a předpokládá se, že stojí za většinou případů úmrtí psa při dlouhém závodě. Při myopatii dochází k rozpadu svalových vláken a dnes se ví, že snáze vzniká u psů, kde vysoká zátěž následovala po období úplného klidu. Pokud pes lehce trénoval až do startu, riziko je nižší. Rob sám zažil rozvoj myopatie u svých psů, když letěli na Kuskokwim Race a psi byli několik dnů bez tréninku. Pět z nich mělo její projevy, u dvou byl stav vážný. Na otázku jedné musherky z publika, co si tedy myslí o tom, když pojede na závody poměrně daleko s dlouhou cestou, přijede a druhý den budou rovnou startovat – hodnotil to jako velké riziko a nedoporučuje to.

Další zajímavý dotaz z publika byl na to, s jakým nejstarším psem jel Yukon Quest: byli to tři sourozenci z jednoho vrhu, s nimiž jel letos ve věku 10,5 roku. Zvládli to s naprostým přehledem přesto, že předpokládal, že odcházejí do důchodu. Nyní jsou však v tréninku tak výkonní a plní nadšení, že nevylučuje ani to, že by mohli jet i letos.

Na Roba Cooka jsem byla velice zvědavá. Z toho, co jsem o něm věděla a co od něj čtu na sociálních sítích, na mě působil dojmem úplně normálního docela sympatického člověka, který není nijak neskromný. Vypadá dost obyčejně, ale dokáže úžasné věci. Jsem ráda, že ani když jsem ho viděla naživo, nemusela jsem si tento dojem obrázek opravovat.

Zdroj fotografií: https://www.facebook.com/rob.cooke.94/photos